Rozhodnutí těžká, plují mi v myšlenkách jako velký černý těžký mrak zabírají celou mou duši. Srdce mi buší a tluče, nevím jak dál. Dusím se, vzlykám, beznaděj a nejistota, to je to jediné co teď mám. Nevím jak dál, rozhodnout se nelze, takhle přece nejde žít dál. Napořád jen s tebou? Opravdu to tak chci? Nevím. Nevím a trápím sebe. Nakonec i tebe. Všechno vypadá tak idylicky, tak proč nejsme šťastni,když jsme si to plánovali! První opojení vyprchává pomalu ale jistě a já pomýšlím na útěk. Útěk ze vztahu, který je ideální jen naoko. Cítím pouto jako Malý princ ke své lišce. Ale bude to stačit? Máme zodpovědnost za to, co si k sobě jednou citově připoutáme. A já to udělala hned dvakrát v nesprávnou dobu. Udělala jsem chybu.a co je nejhorší, vůbec jí nelituji. Mělo se to stát, tak se to stalo. Jenže tím jsem spustila lavinu bolesti nejen sobě. Působit bolest. To je to jediné co ještě umím. Připadá mi to tak. Copak se mnou může být někdo šťastný? Jenže ve skutečnosti jsem to já kdo nejvíc trpí. Už se mi nedá věřit a ani já sama už si nevěřím. Ztrácím se v beznaději v hloubi své duše. Zalykám se vlastními slzami, ale nikdo nevidí, neslyší, nechápe…. Cizí bolest není patrná pro ostatní. Akorát, když se pozorně zadíváte, je vidět. Je vidět v očích, které jsou zrcadlem duše. Znám ty oči. Oči plné žalu a bolesti, které křičí o pomoc. Ublížila jsem. Jen těžko můžu pomoci.