Když se nad sebou zamyslím, a vážněji vše uvážím, musím s uznáním připustit, že si za vše můžu sama. Pořád se lituju a pořád nad sebou pláču. Děje se mi samé příkoří a já nadávám všemu a všem. Proč? Zjistila jsem, že jsem si za to zodpovědna sama. Protože když se mi něco nelíbí, nebo ještě hůř, když mi něco nebo někdo ubližuje, nebráním se. Nemám sílu se bránit. A hlavně odvahu. Jsem už taková, že se klidně nechám tou bolestí zabít než abych zvedla ten pomyslný červený praporek a bojovala. Bojovat umím, ale pouze v určitých situacích. Asi v těch méně krizových. Proč "asi"? protože já ty situace nerozeznám do té doby než se nepřihodí. Dokud si tím neprojdu a přímo se netopím tak nemohu posoudit zda bych se bránila nebo nikoli. Tohle je ale špatné zjištění. Svědomí mě kope do žeber a já s tím nejsem schopna nic dělat. Ale to zjištění…..