Sedíte v temné místnosti bez jakéhokoliv světla. Je to jakási cela, kde vás neúprosně zavřel onen pocit. Neslyšně dýcháte, bloudíte očima po zdech kolem sebe i když nic nevidíte. Je to přirozené. Chce se vám křičet a prosit o pomoc, ale když to chcete zkusit, nevyjde z vás ani hlásek. A pak přijdete na to, že raději křičet nebudete. Nechcete na sebe příliš upozorňovat. Pud sebezáchovy je silný. A jak se tak pomyslně zachraňujete svým mlčením, pozorně posloucháte. Sem tam se ozve jakési prasknutí, občas lupnutí, a někdy taky skřípání….Je to příšerné a úděsné. Ticho a tma….A v tu chvíli to pocítíte. Pocítíte ten pocit. Pocit, kdy cítíte nepříjemné lechtání v břichu a mrazení po celém těle. Pocit prvotního strachu, který je jako nic v porovnání s tím, co přijde vzápětí……