Že každému naivně uvěřím a zamiluji se do toho nepravého, to už je stokrát obehraná písnička. Tak hlavně proto nechápu, proč vždycky když se znovu spálím se tomu tak divím. Zase si za to můžu sama, a vím to že jsem nepoučitelná. Ale pomůže mi to nějak? Samozřejmě že ne. Když už si myslím že právě on je ten pravý, šeredně se zmýlím. Je to jako pád z věžáku přímo na betonový chodník. Je to realita. Občas je ten chodník sice pokrytý třeba sněhem a ten věžák není zas až tak vysoký, čímž se riziko nárazu zmenší. Jenže někdy je věžák nekonečný a cesta vespod je nejtvrdší.
Opravdový přítel tě bodne zepředu..