Jsem nepoučitelná. Zásadně nepoučitelná. Žiji takovou tou praxí " pokus-omyl" aneb "chybami se člověk učí". Vstoupím někomu do života, otočím mu ho o 360 stupňů a zase z něj nenásilně vystoupím. Jenže ti dotyční si pak myslí že mi to činí potěchu a dělám to schválně. Vyhledávám to. Ale není to tak. Je to lež. Trápím se víc něž ti co si tohle o mě myslí. A oni to ani netuší…. Užírám se pocitem viny, dusím se vlastními slzami a nedýchám, jen vzlykám.
Zajímalo by mě ,čím jsem si vysloužila takovýto soud od těchto lidí kteří mi jsou, byli a vždycky budou svým způsobem blízcí. To je každý tak egocentrický a myslí jen na sebe že nevidí mé utrpení? Tomuhle nechci věřit…. Ale asi je to pravda….
Už zase jsem udělala stejnou chybu. Věřila jsem někomu jinému než sobě.