Každý den vstát, jít do školy, ze školy, doma udělat pár rutinních úkolů, spát. A tak je to každý den, bezmála už asi deset let. Deset dlouhých let. Ono to ani nepřijde, ale ta každodenní všednost už mě ubíjí. Pořád dokola jak rytmus nějaké stále stejné nekončící odrhovačky.
Až potom - jednou za čas - se tenhle rytmus z ničeho nic přeruší. Najednou se něco stane a to mě vyhodí z té šedi každodenního stejného postupu. A to je pak neskutečná euforie. Zdají se to být nepatrné věci, ale včas si uvědomím, že tohle je to, pro co stojí za to ten stereotyp opustit. Zažila jsem to. Nebudu to popírat. Tím, že mi jedna osoba vstoupila do života a totálně ho otočila vzhůru nohama.a jsem za to vděčná. Znovu cítím, znovu vnímám, už nic všedního. Zase dýchám.